PRÓZA

TROŠKU O PATAFYZICE

Podobně  jako u autentičnost osobnosti Járy Cimrmana (jeho divadlo hraje letos už padesátou sezónu a činnost Járy Cimrmana a jeho populizátorů je dnes natolik součástí naší literární tradice, že pochybovat o jeho významu a tedy i existenci je až nepřípustné) nemám rád ani pochybnosti o jednoduché základní definici patafyziky, která nekompromisně praví, že patafyzika je věda. Jako vědu je třeba ji zařadit do věd fyzikálních, kde nad fyzikou (silozpyt, věda zkoumající přírodní jevy a obecné zákony, kterými se tyto jevy řídí, zejména vlastnosti hmoty, prostoru a času a vzájemné působení různých forem hmoty) ční metafyzika (část filosofie, která se zabývá nejen problémem bytí samotného, ale také konkrétními projevy bytí ve fyzické skutečnosti a vším, co s tím souvisí (např. vznikem a zánikem, pohybem, časem a prostorem, účelem, případně Bohem apod.) a na vrcholu soustavy sebpak tyčí patafyzika (věda o tom, co je nadřazené metafyzice, ať už v rámci či mimo rámec jejích hranic. Zkoumá prostor natolik vzdálený metafyzice, jako je pole metafyziky vzdálené fyzice). Patafyzika usiluje o analýzu zákonitostí, podle nichž se řídí výjimky, a popisuje dosud neprozkoumaný svět obsažený ve světě známém.

Patafyziku, která provází lidstvo, složené výhradně z patafyziků, ať už uvědomnělých nebo bezelstných, jako svébytný kulturní, filozofický a sociální femomén od počátku jeho existence, konstituoval ve svém díle Alfred Jarry  (1873 - 1907), francouzský romanopisec, dramatik, básník, první uvědomělý představitel patafyziky, vědního oboru, který můžeme charakterizovat  také jako  dekonstrukci reality a její znovuspojení v absurditě. Alfred Jarry byl a je také důležitým  inspirátorem surrealismu, absurdního divadla a vlastně celé moderní literatury. Je duchovním otcem minimálně dvou důležitých,  věčných a na věky inspirujících literárních postav – otce Ubu a nadsamce Ondřeje Marceuila.

Otec Ubu, který se řízením osudu stane polským králem,  je lakomec, žrout a přízemní tvor. O jeho charakteru vypovídá třeba to, že chce vynalézt pozemní plachetnici, již budou pohánět vojáci mohutnými pšouky. Tento nenasytný a hamižný „hrdina“ se neumí ubránit nespoutanému obžerství. A k tomu samozřejmě potřebuje mnoho peněz, a tak si vymyslí zvýšení daní a jejich zaplacení předem několikrát za sebou. Obhroublý nevychovanec, nevzdělanec, požitkář , sprosťák „slovem, pšoukem a také grgem“ a zbabělec vládne lidu, který odírá ze všech sil i stran. Úvodní slovo hry zní fracouzsky „merde“,  Prokop Voskovec je do češtiny přeložil jako „hovnajs“ a toto slovo také otevřelo první české uvedení hry roku 1927 v Osvobozeném divadle, kde byl v režii Jinřicha Honzla králem Ubu Jan Werich a jeho protipólem kapitánem Obrubou Jiří Voskovec.

To Nadsamec je hrdina jiného kalibru. Román je uvozen opovážlivou větou „Láska je akt nemající významu, protože je možné jej opakovat nesčíslněkrát“ a Ondřej Marceuil opravdu dosahuje nadlidských výkonů v lásce, sportu i ve vědě. Jarry tu s padesátiletým předstihem svou patafyzickou  jasnozřivostí dokázal zkarikovat fenomén supermana ustavený vlatně až v 50.letech 20.století Jamesem Bondem a jemu podobnými.

Nevím, dokázal-li jsem vás nalákat do světa Alfreda Jarryho a patafyziky, ale v každém případě nezapomínejte na slova Julia Fučíka: „Lidé měl jsem vás rád. Čtěte!“ Nebo tak nějak.

HLAVNĚ PRO SEBE

řekl jsem si, když jsem se dopracoval v Libušském virtuálním knihkupectví až k jubilejní stovce, tedy okamžiku kdy už devátý rok obtěžuji čtenáře Unáse svým knihkupectvím, napíšu si něco také pro sebe. Abych se přiznal, mám dvě velké zdánlivě nesourodé literární lásky - Medvídka Pů a absurdní poezii. Ale, i když to budu psát mimořádně bez pomůcek rovnou z hlavy, je toho tolik, že pojednat o tom současně by byl učiněný mišmaš. A protože Medvídek Pú má vztah skoro ke všemu, uděláme si dnes takový rozjezd k absurdní poezii v příštím čísle.

Osobně jsem se k medvídkovi dostal snad hned, jak jsem se naučil číst. Tak aspoň soudím podle první medvídkovské knihy, kterou mám ve své knihovně. Vydalo ji v roce 1959 Státní nakladatelství dětské knihy v překladu Hany Skoumalové a s ilustracemi Jaromíra Zápala. Na těch mi ovšem něco nehrálo - Pú je na nich plyšák, ale medvěd, o kterém je ta kniha, si rád dopřeje opravdové jídlo, nejraději med, kterého má ve spižírně vždy několik sklenic. Jako malého mě medvídek inspiroval hlavně svou chutí k jídlu, také je tahle knížka na mnoha stránkách pomazána hořčicí, do které jsem si namáčel rohlík, který jsem při četbě hltal. Možná i proto jsem byl jako malý zavalitý a neobratný a ta druhá chatrakteristika se mne už mnoho let drží.

Proč je ten medvěd vlastně plyšový? Tak to je takhle: Milne pojmenoval postavu Medvídka Pú (Winnie the Pooh) podle hračky – plyšového medvídka svého syna Christophera Robina (zemřel 1993), který je v Púovi hlavní postavou, Kryštůfkem Robinem. Pú byl původně opravdu obyčejným plyšovým medvídkem, kterého v roce 1921 daroval Milne svému synovi jako dárek k prvním narozeninám. O tři roky později poprvé navštívili otec se synem londýnskou ZOO a tam si malý Christopher zamiloval samičku medvěda baribala Winnipeg. Medvědice, nazývaná Winnie, byla medvěd laskavý, mírumilovný a hravý. Svého plyšáka pojmenoval malý Milne nejen po ní, ale také po labuti „Pú“ (Pooh), kterou potkali na prázdninách: Winnie the Pooh. Když začal A. A. Milne sepisovat příběhy, které vyprávěl svému synovi, inspiroval se pro jména postav v knize především hračkami svého syna. Jen Sova (Owl) a Králíček (Rabbit) vděčí za svůj vznik nejspíše opravdovým zvířátkům žijícím nedaleko Milneova domu. (Christopherova hračka medvídka je nyní vystavena v Donnell Library Center v Central Children's Room v New Yorku). Milneův domov v Ashdownském lese v Sussexu v jižní Anglii (v knize jako Stokorcový les, v nových „disneyovských“ překladech také nepoeticky Stoakrový) je hlavním místem, kde se odehrávají Púova dobrodružství. Jméno fiktivního Stokorcového lesa (Hundred Acre Wood) je podobné Pětisetkorcovému lesu (Five Hundred Acre Wood), který leží vně lesa Ashdown a zahrnuje v sobě místa zmíněná v knize, jako Začarované Místo.

Tak tolik, abychom si Medvídka jaksi literárně vědně zařadili. Klíčovou otázkou zůstává, proč se k medvídkovým příběhům vracejí i čtenáři v dospělém věku, proč si autorská práva na ně koupilo studio Walta Disneye, které vydává časopis Medvídek Pú a produkuje i nové příběhy oblíbeného hrdiny, který v nich bohužel (jde tady myslím především o „byznys“) ztrácí svůj jedinečný literární charakter. Ten je dán jednak nepřekonatelnou charakteristikou jednotlivých postav a především jakousi pohotovou pohodovostí, s níž zvládají své „problémy“. Děj Medvídka je dán především jakýmsi nekonfliktním střetem těchto vysloveně lidských charakterů, s nimiž Kryštůfkova zvířátka společně žijí ve svém Lese.

Medvídek Pú, byť o něm autor mluví jako o „hloupoučkém“, je především rozšafný, pohodový a přátelský a přes svou údajnou hloupost až překypující nápady obvykle dobrými, byť roztomile neobratnými. Prasátko (v prvorepublikovém překladu také Prasík) je takové bázlivé, důvěřivé a naivní neutrum, jaké Pů potřebuje ke své sociální existenci. Králíček je chytrolín, všechno musí organizovat, všechno musí vědět, ale jako jakýsi životní teoretik občas tvrdě narazí. Sova je hlavně nafoukaná, pro tu nafoukanost užvaněná a vrcholně nepraktická, ale s dobrým srdcem. Oslík Ijáček je rozený negativista, sociálně neobratný, darmo naříkající a stěžující si, ale protože je jedním z nich, mezi ostatními zvířátky oblíbený. Klokanice je především starostlivá matka a jako taková vždy přesně ví, jak se zachovat. Klokánek je neposlucha a darebák a Tygr? Tygr je fanfarón, tedy, jak praví Slovník cizích slov, chvastoun, chlubil, potřeštěnec, ztřeštěnec, větroplach, neposeda a rošťák.

Medvídek Pú je tvořen dvěma knihami, z nichž každá se skládá z deseti samostatných kapitol, které mohou být čteny nezávisle jedna na druhé. První se jmenuje v orginále Winnie-the-Pooh a druhá The House at Pooh Corner (Púovo zátiší). Protože jsou to pohádky, které vyprávěl anglický táta, je každá kapitola svým způsobdem moralita, jak si dokážeme na mé oblíbené čtvrté kapitode z Púova zátiší, ve které se ukáže, že tygři neuméjí lézt po stromech.

Tygr jde s Klokánkem na procházku a ten malý zvídavý klokaní kluk se neustále vyptává, co všechno tygři umějí. A tygr, že všechno - skákat, plavat, lézt po stromech, ale nechce Klokánkovi nic ukázat, aby nepřišli pozdě. „Kam?“, zeptá se v tomto okamžiku Klokánek. „Tam, kam musíme přijít včas“, odpoví Tygr s odzbrojující logikou. Až u jednoho vysokého stromu povolí tygr Klokánkobvi, aby mu vlezl na záda (jak symbolické) a že mu tedy ukáže, jak tygři umějí lézt po stromech. Až nahoře si vzpomene, že tygři vlastně neumějí lézt se stromů, protože jim přitom překáží ocas, takže asi budou muset na stromě zůstat bydlet. Naštěstí jdou okolo inkriminovaného stromu po chvíli Pů s Prasátkem. Nejprve považují ty dva za „jagulára“, zvíře, které číhá na stromě a skočí na tebe, když jseš pod ním, pak je poznají a přemýšlejí, jak jim pomoci. Přitom přemýšlení sní Pů bezmyšlenkovitě řeřichové chlebíčky, které měli ti dva s sebou ke svačině, ale teprve až k nim přijde Kryštůfek Robin  s Ijáčkem, roztáhnou Kryštůfkův kabátek, aby do něj ti dva skočili. Z čehož má radost Klokánek, po jehož skoku se kabátek promění v trampolínu. Ale vždycky odvážný Tygr se skočit bojí. Ale protože mu nic jiného nezbývá , nakonec skočí, kabátek se roztrhne a vespod valné hromady, která tak vznikne, se ocitne věčně ubručený Ijáček. Protože je to moralita...

Nejsem sám, koho Medvídek Pů inspiruje tak říkajíc cedoživotně. Před zhruba 15 lety vycházela v nakladatelství Volvox Globator edice „Motto Medvídek Pú“ a v ní práce anglo-amerických autorů, kterým si podařilo nalézt medvídkovské paralely takřka ke všemu (Pú a starověká mysteria, Pú a filosofové, Pú a tao) a trochu násilně i k věcem, které byly autorům pravděpodobně zdrojem obživy (Pú na cestě k úspěchu, Pú a management). Ty práce byly dobré i špatné (vysloveně přihlouplý je třeba titul Pú a etiketa), ale třeba Slovník Medvídka Pú je ke studiu Medvídka Pů právě tak nevyhnutelný jako Biblický slovník ke studiu bible.

Nevím, jestli je svět, ve kterém žijeme, postmoderní, ale definujeme-li si postmodernismus jako množinu a další rozvedení všeho, čeho lidstva dosáhlo ve všech oblastech své existence, jsou vzorově postmoderní také Milneho knihy o Púovi. V minulosti je měla ráda třeba protektorátní židovská společnost kolem Jiřího Ortena, ve které byl básník Ijáčkem, v současnosti třeba já a mé děti, protože jsem je tomu naučil (aspoň něčemu), a neplochybuji o neztenčujícím se houfu příznivců i v budoucnosti.

A ještě k té absurdní poezii. Medvídek také složil básničku „V lese borovém/leží samé šišky/je jich plná zem,/jak padají z výšky. „Ale ten poslední verš je zbyečný“, pomyslel si medvídek za chvíli. „protože do výšky by šišky nikdy nepadaly“. A teď babo, raď, je absurdní ta básnička nebo ta úvaha? V každém případě dobré východisko k úvaze o absurdní poezii.

Pěkné chvíle třeba s Medvídkem Pú přejde

Jiří Brixi