RECENZE NA JEDNO PŘEDSTAVENÍ
v Krytovém sekci divadla Orfeus (Praha 5, Plzeňská 57), jak ji obvykle napíšeš, je málo, o tom Orfeu a Vašinkovi to chce něco víc, říkali mi. Beru to jako výzvu a pokouším se, jakkoli toho málo pamatuju a vím. Někdy teď jen tak vlezu do jeho a jejich krytové šatny, abych něco řekl (umějí tam totiž poslouchat) sám a abych se něco dozvěděl, ale z toho věčně zeleného přecejen už důchodce a jeho divadla, jsem poznal (a do jisté doby pouze namátkou) jen některé výseky. I když ne vždy to divadlo ve mně rezonovalo, býval jsem i zklamán a zaskočen nepříjemně, to totální divadelní prostředí, které z orfeovských sklepení na první pohled dýchá a to subjektivní porozumění hranému mě dokáže vždy znovu zaskočit a okouzlit. A na to, že nejen mne, mám svědky i svědkyně.
O tom, co nepamatuju, protože to pamatovat nemohu, vím z doslechu. O roce 1936, kdy se R.V. na rodil v Brně, o studiích geologie na brněnské universitě, o Ludvíku Kunderovi, který byl v začátcích Vašinkovým laskavým protektorem, o brněnské Iksce a pražském Vysokoškolském uměleckém souboru. O malostranském Orfeu s dodnes nepřekonaným Brechtovým Baalem, prvním Čajem Šárky Smazalové, prvním Camim, Prévértem a hlavně s Egonem Bondym, básníkem-autorem a tehdy nejvěrnějším divákem. A o konci tohoto Orfea, který nebyl jeho koncem, jakkoli si to mnozí přáli, protože přišla Hřebenka a tam především Rozházené kopretiny Oldřicha Wenzla, první představení, které už pamatuju. Ani ne to představení, jako pocit okouzlení, který mne tehdy jal a který mě už nikdy neopustil... Od té doby Vašinka patřil do širšího okruhu věcí a lidí, kteří mě zajímali. Je na poesii jako já, ale já, obeznámený nejdříve se salónní Violou, dodnes úplně nechápu ten zážitek sklepa, uhelného mouru, zatuchliny, tlení a marnosti, který Vašinkova divadla věrně provází…
A z toho mála, co pamatuju, nejraději vzpomínám na pětiletku Bytového divadla, jakkoli to byla „nouzovka“ v době, kdy s mu sametově zavřely všechny dveře. Vzpomínám právem. Tam se totiž Vašinkovi podařilo pravděpodobně to, oč usiloval, třeba podvědomě, celý život.Všude si do značné míry prostředí přizpůsobuje, jakkoli prvotní danost svých prostorů respektuje a nechává se jí inspirovat. Proto asi vždycky směřoval ke sklepům, což má význam symbolický, je jako divadelník rozený a doživotní undergroundista, a chtělo by to ten symbol důsledně rozkrýt, ale to je jedna z věcí, na které u Vašinky nestačím, i praktický. Byl ten malostranský sklepní a je i ten smíchovský krytový prostor nový, umělecky panenský a čekající na tvůrce, který se jej bude umět zmocnit. A zmocnit se prostorů, to Vašinka umí. Nejde to všechno hned, ale dnes za těch deset sezón je to patrné v krytu velmi dobře. Zmocnit se je třeba esteticky, prakticky a hlavně umělecky. Dokázat nejen přizpůsobit svá představení danému prostoru, ale zároveň přizpůsobit daný prostor svému vnímání divadla. A to je to, co odlišuje Vašinka od většiny současných tzv. divadelních tvůrců. Václav Kočka, Vašinkův herec z éry Bytového divadla mluvíval v této souvislosti o „provázkovém divadle Radima Vašinky“. Na zájezdech totiž „Principál“ obvykle s prostorem spokojen není. Tak se natahují provázky a rafičí šátky, jichž má jeho divadlo ve fundusu velikou zásobu, a vytvoří se prostor, který alespoň do jisté míry vyhovuje jeho pocitu a zážitku divadelního prostoru, který je připraven na poesii, která se u Vašinky najde vždycky v míře víc než dostatečné.
Na svůj byt si tehdy zvykat nemusel. Svého bytu se musel zříci. V obýváku měl židle pro dobrých 40 diváků, praktikáble, které mu umožňovaly vytvořit i tři hrací prostory a herecká šatna byla v ložnici. Jakož i sklad rekvizit, kostýmů a dalších divadelních propriet. V kuchyni bývalo Poetické občerstvení, šatna pro diváky na předsíni, pokojíček za kuchyní oblíbeným místem posezení po představení a ve mně vznikl dojem, že kouzelník Vašinka umí byt nafouknout, aby se tam všechno zvládlo, vešlo, zařídilo a zažilo. A aby se tam dalo také normálně žít, tvořit, milovat. A to byli tací diváci, kteří chodili skoro každý pátek (hrávali tam výlučně a jen v pátek, on je ten byt navíc rozdělený a tak se muselo počkat, až se spolunájemnice vzdálí), setrvávali tam často až do druhého dne, konzumovali, pili a žvanili, protože se tam cítili nesmírně dobře. Alespoň já to tak pamatuji a dělal jsem to. A napadalo mne přitom, jak by byl obyčejný smrtelník popuzen, že se mu návštěva roztahuje v bytě až do rána druhého dne. To Radim byl obvykle rád. Nikoho nevyhodil – a i ti unavenější se chovali, jak se náleží. A jak toho málo pamatuji, získal jsem pocit, že o tohle Vašinkovi šlo odjakživa. Cítit divadlo jako prostor pro rovnocenné setkávání lidí. A jak herci rádi říkají, jaký význam má pro ně publikum, jediný Vašinka to dokázal dát jaksepatří najevo – účastnil se těch večírků po představení jako jeden z těch, co zůstali, aniž by nárokoval nějaké zvláštní místo a postavení. Proto jsem měl to Vašinkovo Bytové divadlo rád, proto ho považuji za neopakovatelný fenomén, jehož vůně, atmosféra a kouzlo se pomalu ale jistě vytrácí z pamětí, ale ten pocit sounáležitosti všech se všemi v nic asi zůstane pokud budou…
Za vrcholná „bytová“ představení považuji dodnes ta dramaturgicky nejobjevnější - O Lidunce z díla Václava Svobody Plumlovského a Dovolte, abych se představil z díla Jana Moštěka. To byl ten pravý Vašinka, i v omezeném prostoru jedinečný a nepřekonatelný. To byla představení plná lyriky, humoru, optimálně stylizovaného herectví, nápaditosti, nostalgie, která zvedá ze židlí, a půvabu, kterému by se dalo říkat kouzlo nechtěného, kdybych nevěděl, že to Vašinka chce. Jeho režijní představa je totiž natolik divadelně silná a přitom subtilní, že se dá plnohodnotně sdělit jenom na jevišti. To zas vím od chvíle, kdy mi vykládal, jakej má bezvadnej fór do hostiny mnichů v Apollinairovi. Jak si ti mniši budou solit a pepřit a jak přitom prohodí to okřídlené: Trochu pepře, ať se vzepře. Podíval jsem se na něj rozpačitě, protože jsem nevěděl. Ale na jevišti, v dost nevázaném Apollinairovi, při hostině mnichů, je to fór, který nemá chybu. Jen rozený divadelník to může vědět dopředu tak bezpečně, jak to ví Vašinka…
Krytové divadlo je organickým pokračováním Bytového. Dramaturgicky, herecky, inscenačními prostředky a postupy i eticky. A skutečně vlastní opravdový prostor optimálního, tedy nehotového tvaru a charakteru, jakož i relativně konsolidovaný soubor umožňuje Vašinkovi na stará kolena realizovat své věčně mladé sny. Ve středečních poetických programech tu recitují Seiferta, Holana, Skácela, staré Číňany, z nichž je Vašinkovi blízký Li-Po, když na pusté hoře opilý uléhá a zem za podušku, nebesa za přikrývku má, o beatnících nemluvě… A ta velká představení, kterým říkám spektákly, jsou a nepřeháním – strhující. Vzpomínky na města a místa, ve kterých nikdy nebyl Ludvík Kundera, skvostně zahájily linii strhujících inscenací, k nimž za čas mimo jiné přibyl Apollinairův Zavražděný básník, o kterém Radim snil snad třicet let a podařilo se mu ho zinscenovat až v krytu. A Oldřich Wenzl, který se ani tady neměl tak zle, jak se obával ani tak dobře, jak očekával. Vašinka pojal tohle představení jako jakousi svou wenzlovskou labutí píseň a zase: tak totální poetické představení jsem snad (kromě Orfea) ještě nikde jinde neviděl.
V dalším a ještě trvajícím vývoji se Vašinka dramaturgicky pokorně a inscenačně znovu objevně vrátil ke svým začátkům – Obaldiovi , Prévértovi a doplnil je také pohádkovým horrorem podle Václava Říhy Vrať mi moje játra. Lhostejno, že mně se tohle představení z jakéhosi intelektuálského hnidopišství nelíbí) diváci na ně chodí a královsky se baví…
V krytu ztratil Orfeus svou určitou bytovou výlučnost a s ní i některé výlučné diváky. Publikum se proměnilo, chodí sem nyní např. staré profesorky češtiny a literatury a přitáhnou i své studenty s gymnázií. Orfeovské diváctvo má svůj dorost, jakkoli je tvůrce Vašinka výlučný a jedinečný… S těmi diváky ovšem aktuálně trochu potíž je: Košířský konec Smíchova je z nejrůznějších důvodů dál, než bývala kdysi Dobeška a lidi se do krytu právě neženou (koneckonců ve středu je obvykle nějaká poezie a v pátek večer se začíná televizně odpočívat). Anebo, na rozdíl od Vašinky, se doba změnila až moc a lidé sledující komerční televize, poslouchající komerční rádia a žijící v ustavičném spěchu a obavách o svůj in-timově kreativní imáž, považují zastavení s poezií za zbytečné marnění času. Nevím, proč to tak je (i když se domnívám, že Vašinka 60. let souzněl s tou dobou a posledními celosvětovými společenskými hnutími – beat generation a hippies, stále to v sobě podstatnou měrou má – natolik je to silné a inspirující, zatímco panující tzv. postmoderna (s výjimkou Rauvolfa) se k těmhle zdrojům dobrovolně nepřiznává), ale vím o tom. Ví to i Radim Vašinka, ale odmítá to respektovat. Má prostor, v němž může už jedenáctou sezónu stavět své vzdušné zámky a kouzlit divadlo, které je výrazem věčného hledačství krásy, vůně, lásky, lyriky a zamyšlení ve světě, kterému je všechno tohle úplně lhostejné. Ledaže bych se mýlil. Ledaže vytváří Radim Vašinka, ačkoli ví své o době, v níž žije , poetickou nekomerční alternativu naší civilizace a na to holt dneska málokdo je…
P.S. O konkrétních představení řeknou možná víc konkrétní recenze, dvě (autorské) si dovoluji připojit.
(2002)
DIVADLO ORFEUS
pokračuje ve své nové premiéře v dramaturgické linii, která bezesporu stojí za pozornost divácké i odborné veřejnosti. K neoddernierovatelnému Camimu si dramaturg a režisér Radim Vašinka v loňské sezóně přibral d´Obladiovy aktovky Katova oběť a Dusík. V první letošní premiéře doplnil tyto tituly další d´Obaldiovou aktovku Nebožtík a hříčkou Jacquese Préverta Roura k rouře pasuje.
Aktovky spojuje téma jakési sexuální a citové nezávaznosti a nevázanosti. Hrdinky první aktovky se kdesi scházejí, aby vzpomínaly na jakéhosi více či méně reálného nebožtíka, manžela první z nich a milence druhé. V jejich vzpomínkách jsou slova jako paralýza či znásilnění ve spojení se slovy babička či holčička kontinuální součástí slovníku dvou ani mladých ani starých, ani ošklivých ani hezkých žen, řešících v dialozích své i obecně společenské frustrace. Vzorně svorná rodina (podtitul Prévértovy hříčky) se vyznačuje milostnými spíše touhami než vztahy incestnými a homosexuálními. I její hrdinové jsou sociálně frustrovaní, ale protože jde o komedii, platí tu, že „konec dobrý, všechno dobré“. Pokud je to konec…
Vašinka se vrací k Prévertovi po dobrých třiceti letech. Není to návrat samoúčelný – lehkou formou řešené problémy jsou dnes pravděpodobně aktuálnější než tehdy. Možná podobně jako ve Francii v roce 1934, kdy autor tuto hříčku napsal. Hereckým tahounem představení je Irena Hýsková, hrající v prvním případě manželku a ve druhém matku té vzorně svorné rodiny. Sexuálně stále aktivní penzionovaný podplukovník Radima Vašinky je ve svých rozpacích až roztomilý, nejschematičtější postava hry kněz-instalatér-syn vychází v podání Jana Lukeše svěže a objevně. Pavel Urík v roli homosexuálního zuáva Claudineta dokazuje, že není malých rolí…
Škoda, že Vašinkův Orfeus už nesídlí na Malostranském náměstí. Cestou do něj dnes musí člověk u Anděla zdolat nástrahy dvou multikin, KFC a McDonalda dohromady. Básníci jeviště jsou na ně často krátcí… Hle, jak výmluvná výpověď o stavu naší civilizace!
(2004)
TAKOVÁ OBYČEJNÁ SLOVA,
takový obyčejný kryt, takoví obyčejní lidé v hledišti i na jevišti, taková obyčejná pohoda v té nepohodě kolem, takový obyčejný úsměv v té obvyklé vážnosti. Ze zcela nového dramaturgického soudku nabral Radim Vašinka pro další středeční, tedy poetickou, premiéru ve svém krytovém Orfeu a tentokrát dokázal sám udržet v první půli představení Kam odlétají ptáci pozornost diváků interpretací víceméně vážných básní Josefa Sedláka, autora letos dvaaosmdesátiletého a přesto širšímu publiku téměř neznámého. Rodák z Velké Bíteše, do roku 1970 řídící učitel, poté kameník… Debutoval již ve 40. letech minulého století v Zahradníčkově Akordu, veršoval prakticky celý život, překládal. Nepublikoval, jen několik překladů mu podepsali přátelé… Ve druhé části představení Vašinka rozverně interpretuje mazurské rozprávky Siegfrieda Lenze v Sedlákových překladech. Ty básničky nejsou jenom smutné, jsou o životě, ty rozprávky nejsou jenom veselé, jsou o lidech. Jan Sedlák je tichým moravským souputníkem Skácelovým, L.Kunderovým či Kroupovým. Rezonuje jimi v představení i jeho poezie umocněna navíc výkonem podobně rezonujícího recitátora. Když představení vrcholí něžně zinscenovaným hořkým Výjevem ze života antilop Jacquese Préverta v překladu Adolfa Kroupy, recenzent si tiše povzdechne: Ta poezie nemá přívlastek. Ta obyčejná pohoda i ten obyčejný úsměv jsou trochu sladce nahořklé. Ostatně jako obyčejně…
