KRKAVEC
Allan Edgar Poe, o překlad se pokusil Jiří Brixi
Jednou o půlnoci měl jsem horečku a přemýšlel jsem
nad knihami naučnými a pramálo zábavnými.
Když mne přemáhalo spaní, ozvalo se znenadání
něco jako zaťukání na dveřích či na okně.
Kdo to na mě“, pomyslím si, „ťuká do okenní římsy?
Snad stvoření přízračné“.
V prosinci jsem v krbu topil,
v záři ohně oči klopil,
rána nemohl se dočkat, jak jsem musel tiše vzlykat,
že mi odešla už navždy má jediná Leonora
a jen v nebi je teď doma
v téhle noci přízračné.
Těžké obavy mne jaly, když záclony zašuměly
vánkem, který, kdo ví, kde se tu tak náhle vzal.
Srdce tlouklo mi dost nahlas, bál jsem se, že je to podraz.
Ať jde pryč ten, kdo tam buší,
chtěl jsem být sám, na mou duši,
v téhle noci přízračné.
A pak jsem se náhle vzchopil a řekl před těmi okny:
„Račte dál, pane či paní, slyšel jsem to zaklepání,
byť mne přemáhalo spaní, takže si nejsem jist ani“.
Okno otevřu, pak dveře, venku je jen černomodře.
Černomodro přízračné.
Dlouho jsem se do tmy díval, ale jenom pochyb příval
zmocnil se mě, zjitřenou jak mysl právě v tuto chvíli jsem tu měl.
Nic se mi nevyjasnilo, venku je už modrobílo,
vítr na okamžik ztich﮿
tiše propadával sníh
v téhle noci přízračné.
Nazpět jsem se tedy vrátil, že si spánkem už noc zkrátím,
když tu náhle ozvalo se silné zaťukání zase.
Obavy se mne hned zmocní, kdo to tluče temnou nocí.
Musím na to přece přijít,
kdo mi bere můj zbylý klid
v téhle noci přízračné.
Okno znovu otevřu a dovnitř vletěl nejspíš ze samotných pekel,
jako dávno nehledaná věc, majestátní krkavec.
Chvilku nezaváhal ani, na bustu Pallas Athény
si jak nějaký šlechtic sedl,
mával křídly, vířil vzduch, dělal v mém pokoji ruch
oči na mě upřené
Ten pták zaujal mě věru. Měl velkou sebedůvěru,
s níž si usurpoval místo u mne doma. Bylo jisto
že si věří, že mu uniknu jen stěží,
hlavně tomu, co chce říci ozářen jedinou svící,
co zní jako NIKDY VÍC.
Udivil mne ten pták černý, velebný a nemotorný,
odpovědí na mé snění v době noční, v době denní.
Cítím to až v morku kostí, jak zcela bez souvislosti,
nerozpakujíc se nic, bezohledně krákajíc,
zaskřehotal NIKDY VÍC.
„Nezná možná jiná slova“, řekl jsem si, „ proto pořád znova
opakuje, buďto pozdě nebo brzy, rčení vzbuzující slzy,
postrádající vší ctnosti.
Jako bych ve společnosti, maje už všech řečí dosti,
pronesl jakoby nic
beznadějně NIKDY VÍC.
S odpovědí bez otázky na mě pták zírá. Marně sázky
uzavírám sám se sebou, jak ta slova, která zebou,
od koho, kdy, proč a kdes pochytil ten krkavec,
aby stále z plných plic
krákoral své NIKDY VÍC.
Trochu mě ta slova ruší, jak vzbuzují neklid v duši.
Před bustou, na niž tak rezolutně sedí pták,
jak nějaké ďáblovo torzo, krákavě konstatujíc.
A já marně čekám kouzlo, které mu už nedovolí říct
nikdy víc to NIKDY VÍC.
Zamyšlen jsem tedy hleděl na ptáka, jenž tady seděl,
a způsobem urputným chtěl o něčem přesvědčit.
O čem si už nevzpomínám a jen malou naději mám,
že mi chce snad ještě říct
Leonora. NIKDY VÍC.
Něco jako vůni cítím a někam vzhůru se řítím,
možná taky někam jinam, jenom obtížně to vnímám,
je mi, jako bych polk﮿ slinu plnou žluči, strachu, blínu,
která bere všechnu sílu
tiše snít a kliden být
s krkavcovým NIKDY VÍC.
„Ptáku, jsi anděl či ďábel, a jaký máš vlastně zájem
na jednom bídném lidském tvoru, který ti tu bez odporu
naslouchá, ač neví nic, co mu to chceš vlastně říct
v téhle podivné, v téhle zlé noci, v níž mě hlavně zmáhá pocit,
že už nikdy nemůže jít
o víc nežli NIKDY VÍC?
Ještě jedno napadá mě, proroku, jak zíráš na mě.
Pověz prosím smutné duši, jíž svou přítomností rušíš
v rozhovoru s Bohem samým, zda najde v nějakém ráji
Leonoru v klidném rauši, která neví, jenom tuší,
že nemůže najít klid....“
Nenajde ho, NIKDY VÍC.
Není to normální věc. „Ty, zlověstný krkavec,
hleď se z mého bytu ztratit, netroufej se nikdy vrátit!
Opusť Athéninu bustu, nevracej se k tomu místu,
vyndej zobák z mého srdce, neobjev se nikdy více,
jediné, co mohu říct
je to tvoje NIKDY VÍC.“
A ten pták si klidně sedí, přehlíživě na mě hledí,
čumí dál ten hrozný tvor. Možná někam za obzor,
možná, že i někam dál. Proč jsem ho jen potkával,
strašnou krákající věc, která i teď nakonec
v temné noci ruší klid
svým odporným NIKDY VÍC?
