aj.

IVO MARKVART

RECENZE (2000) MÍSTO NEKROLOGU (2005)

Děti se dnes od nejútlejšího věku setkávají  na obrazovce s násilím, krutostí a sadismem. Zmatení v dětských myslích je zřejmé také z výroku jednoho desetiletého čtenáře lounské knihovny: Knihovna by měla být plná čtyřlístků a knih, kde se vraždí. Čtyřlístky myslí autor sešity či knihy původního českého comicsového seriálu, který svou literární kvalitou nechává daleko za sebou většinu stupidních západních seriálů tohoto typu. Knihy o vraždách jsou potom pravděpodobně něco úplně jiného než detektivky, v nichž je vražda obvykle především podnětem k brilantní logické úvaze. Lounská městská knihovna vzpomenula před dvěma lety stého výročí svého založení, její ředitel Ivo Markvart uspořádal při té příležitosti lounských školách anketu a autentické odpovědi z ní mu posloužily k vydání již čtvrté knížky z prací lounských školáků. Tyto soubory dětských textů a kreseb vzbudily zaslouženou pozornost i na mezinárodních knižních veletrzích, publikace Můůůůůzeum dětských múz získala r. 1997 dokonce titul Nejkrásnější kniha roku v kategorii "literatura pro děti a mládež". Také kniha (ne)Čtou, (ne)Čtou, (ne)Čtou - jdou to cestou klikatou s podtitulem Názory, nápady, postřehy, příběhy a kresby školáků v pečlivém Markvartově redakčním zpracování je na první pohled sličná. Ale protože v anketě, která zavdala podnět k realizaci knihy oslovil lounský knihovník i ty, kteří nečtou, dobrou náladu příliš nevzbuzuje...

Dnešní děti jsou přehnaně televizní, videové a pécéčkové. To je ovšem jen takové konstatování bez hlubšího soudu s tím, že si člověk alibisticky myslí, že jeho děti přece nikdy takové nebudou. A ony nejspíš mají svůj svět, do kterého velké pustí jen nerady, pustí-li je tam vůbec. A co s knihovnou v tomto světě přecpaném moderními komunikačními prostředky? Jeden nečtenář to nakonec sám napsal: chtělo by to nějakej jinej styl, nějaký gamesy na pc prostě půjčovna všeho. Knihovna by neměla být jen o knihách, ale i časáky a různý vjecy. Já bych psal asi o nějakejch gamesách, to by mě bavilo. Ne ňáký romány... Moje neoblíbenější knížka je časák s názvem jako bodové skóre v gamesách - Score. Je to prostě vo novym stylu a vo novejch gamesách. A Penthaus. Vím, vo čem mluvim...Naštěstí a pochopitelně oslovila anketa i ty děti, které čtou a navštěvují knihovnu. A jejich odpovědi na anketní otázky jsou trochu o něčem jiném, třeba: Krysař od Dyka - je to příběh krásný. Je ze staré doby, ale mluví o lidech, jako by byl dnešní. V něm je všechno: starost, láska, zlost a závist. Nebo: Nedávno jsem dočetla knížku Stařec a moře. A uvědomila jsem si, že jsem vlastně předtím nic nečetla...

Ke cti lounského knihovníka budiž řečeno, že v knize zbytečně neakcentuje příspěvky tak říkajíc sečtělých účastníků ankety. Snad proto v doslovu k publikaci říká s vědomím, že mluví o stále větší části populace: ... člověk je vznešeným tvorem jen tehdy, je-li si vědom co největšího množství souvislostí v hmotném i duchovním světě... Jsou-li však lidé odtrženi od tradice, pohrdají-li vzděláním, jestliže myslí jen na své pohodlí nebo  zábavu, stávají se z nich povrchní, omezení sobci, pustošící okolí bezohledností a nevkusem.

Autor těchto řádků, PhDr. Ivo Markvart, jeden z　posledních moderních knihovníků ze staré školy, milovník, znalec a neúnavný zprostředkovatel dobrých knih, pokorný dělník na vinici Páně, kolega, kamarád a přítel, tragicky zahynul 10. září 2005. Ivo, s Bohem, pokoj Tvé duši a čest Tvé památce.

PRÁZDNINY S MARTINEM PATŘIČNÝM

Tak aby bylo jasno: Martin Patřičný je můj o půl roku starší kamarád. A nedělám mu tu žádnou skrytou reklamu, přátelé, vždyť vy ho přece taky znáte Tedy alespoň jeho dřevěnou sochu, která stála dobrých pět let viditelně, ale bez povolení, uprostřed Václavského náměstí, v ruce držela ošatku plnou hlíny a na hrudi měla připevněnu tabulku s Martinovou naléhavou etickou a ekologickou výzvou o věčnosti dřeva a hlíny, o pomíjivosti člověka i o samozřejmosti, s níž je třeba mít tohle všechno v patrnosti. Ono totiž už tehdy (skoro pětadvacet let to je) zbývalo na tom Václaváku z domorodých zvláštností jen Národní muzeum (ovšem až za dálnicí) a trochu i svatý Václav, u něhož tehdejší prezident, řečený později Václav I., tu a tam pokladl věnec. Protože jsem tehdy něco někdy otiskl v Lidových novinách, pozval mě Martin k instalaci sochy, já pozval  fotografa a tak asi za týden vyšel o Martinově soše v Lidovkách můj článek Něco jiného i s obrázkem. Dělali jsme tu „partyzánštinu“  tak honem honem, protože jsme se báli, že patřiční orgánové sochu neoprávněně si usurpující místo v samotném srdci „srdce Evropy“  pohotově odstraní. Nebylo tomu tak. Pět let tam ta socha stála a po té neočekávaně dlouhé “výroční“ době rozpoutal Martin kolem ní  informační boom, pohotový pražský magistrát se domákl, kdo v tom má prsty, napsal Martinovi přípis v tom smyslu, že jím umístěná socha zabraňuje organizaci dopravy (pěších, dodávám já pro upřesnění), tak ať ji kouká odstranit, nebo…. A tak vzal Martin auto a motorovou pilu, sochu na místě rozřezal, její části naložil na přívěs a odvezl do garáže... U toho jsem byl také a protože jsem se tvářil, jako že k té atrakci patřím, bylo mi vysvětlovat přítomným cizincům, že u nás, v Čechách, když se nám něco nelíbí, tak to zničíme a vyhodíme. Od té doby, co tu za máme svobodu…

Co s tím sochařem v knihkupectví, zeptáte se možná. S Martinem jsem se poprvé setkal před dalšími patnácti a více lety (bylo nám tehdy s bídou osmnáct, zatímco teď nám táhne šedesátka) v básnické violovské líhni Vladimíra Justla.“Jste dobří“, říkával pan doktor, přítel Holanův, editor Škvoreckéhp, jeden z mála, kterého neodstranil bolševik ani v těch nejhorších letech,“ale ten Martin, to je básník“  To by mladý básník skoro žárlil na kolegu, že? Ale na Martina to nějak nešlo. Pak se naše cesty trochu a vlastně navždy rozešly, ale my sami jsme se nikdy neztratili. Věděli jsme o sobě vždy i v době předmobilové a předinternetové. A ti básníci se z nás nakonec nestali. I když u Martina si tím nejsem tak jist…

Zatímco o mně Vikipedie potupně mlčí, o Martinovi se v ní dočteme: Výtvarník, recitátor, autor knih. Řemeslu - řezbář a soustružník dřeva - se vyučil soukromě u svého strýce. Prošel několik středních škol a maturoval na gymnáziu. V době totality pracoval v dělnických profesích, skladník, dřevorubec, řidič aj. V prvním manželství se narodila dcera Martina. Od roku 1982 podruhé ženat - děti manželky Miluše - Pavel, Šárka. V roce 1985 se narodil syn Martin. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Má za sebou řadu výstav v tuzemsku, např. 1993 - Rudolfinum, Praha, 1995 - Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 - Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 - Akademie věd. Včetně několika expozic pro veletrh Svět knihy. V zahraničí vystavoval kromě Evropy - např. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006-2007 - Salon des artistes indépendants, Paříž v roce 2008 v Torontu - Library North York Centre. Největší výstava Patřičný a hosté – O dřevě Národní zemědělské muzeum Praha. Za výtvarnou práci získal mj. ocenění v roce 2005 - Médaille bronze za dekorativní umění (Federation nationale de la culture francaise). Od roku 1998 uspořádal přes sto Dřevěných večerů diskusních i hraných s poezií a živou hudbou, řadu z nich v Národním muzeu v Praze. Byl spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu. iTakže byste mohli Martina znát i z II. programu České televize. A i  v tom výtvarném díle je, jak patrno, kus básníka.

Jenomže výtvarné aktivity básníku nestačí, ačkoli je jich požehnaně – koukněte se koneckonců zadáním hesla Martin Patřičný na internet. Martin je také, ne-li přímo spisovatelem, pak jistě autorem knih. A pojedeme-li s ním na prázdniny, necháme stranou ty populárně nebo odborně dřevařské a soustředíme se na ty beletristické. Ta první vyšla v roce 1999 u Iva Železného. Jmenuje se Patřičný nejen dřevo (ISBN: 80-240-1378-9),

On má ten Martin velkou potřebu komunikace. Nestačí mu jen vyjadřovat se výtvarně, potřebuje si i obyčejně povídat  A v této knize dokazuje, že povídat si jde nejen  o dřevě, ale třeba také o  koních, o, ovcích, o lidech, zejména o ženskejch a třeba i o české opeře. Zaujatě i lehce, seriózně i romanticky, ale především s láskou, zájmem i humorem..

Další kniha Martinových povídek na sebe nechala 12 let čekat. Titul Jako v nebi (ISBN: 978-80-86912-57-8). Vydal ji tentokrát nakladatel Krýgl.

Jako v nebi je, pokud já vím, druhá Martinova prozaická kniha. Od „nejen dřeva“ se mu podařilo dokončit sedm povídek. Tak dlouho se mu jejich témata vracela,  až je musel napsat. Každá povídka je charakteristická osobitým, intimním a sevřeným světem. Některé postavy čtenář bezvýhradně přijme, jiné nebude mít rád. Ve všech povídkách hrají důležitou roli lidské vztahy a erotika, tak jako v našich životech či snech.V té souvislosti  si vybavuji jeden svůj rozhovor s Martinem, kdy jsem se pohoršoval nad chováním našeho společného známého, který se po dobře pětadvacetiletém manželství, dvou dětech a jednom domě rozvedl. “Jen nech bejt“, řekl manžel blondýnky,“já potkat mladou, dlouhonohou, vstřícnou brunetu, tak nevím, A ty?““ „Já mám s brunetama zkušeností dost, teď jsem spíš na blondýnky podobných kvalit“. „Akorát“, uzavřel Martin to stařecké zasněni, „že na mě kašlou brunetky a na tebe blondýnky, viď?“ A kdybyste tyhle povídky četli, upřímně doporučuji - nechte si mezi povídkami trochu času na zažití. A nepřeskakujte, Martin tu efektně šetří slovy.

No a letos (2014) mě ten darebák opravdu dostal. V nakladatelství Jontahan Livingston vydal titul Čítanka (ISBN: 978-80-87835-35-7). Ano, svou ČÍTANKU, tedy jakéhosi velmi subjektivního rádce na cestu labyrintem literatury, jakýsi diktátorský záchranný pás pro pohodovou plavbu  světem knih, Plavbu trochu konzervativními vodami, ale poučenou, poučnou a především podloženou vlastními čtenářskými zážitky. A že je Martin čtenář trpělivý a s vytříbeným vkusem, který je trochu jiný než můj či váš a přesto velmi přijatelný a inspirující!. Zkrátka kamarád Martin Patřičný je kromě jiného i donkichotský bojovník s větrnými mlýny. Před lety postavil na Václavák sochu a připomínal nám bezohledně naše začátky i konce. Dělá to znovu i touto svou čítankou, možná troch skrytěji a sofistikovaněji a pouze, s prominutím, gramotným .Číst totiž pro něj i pro nás znamená jít po cestě k porozumění sobě i světu okolo. A zároveň se příjemně bavit, smát a možná si i ušlechtile  zaplakat…

A dáte-li na mne, uvidíte, že s Martinem Patřičným bude na prázdninách tak nějak fajn,

O SMYSLU NESMYSLU

Bylo nebylo, dávno tomu, žila jednou jedna čtyřnohá vrána. Ona tedy ta vrána, když se to tak vezme, měla vlastně pět nohou, ale to snad ani nestojí za řeč. No. A jednou si vám ta čtyřnohá vrána koupila kávu a přemýšlí: "No jo. No tak jsem si teda koupila kávu. To jo. Ale co s ní teď mám dělat, že jo?"     V tom jako na potvoru běží kolem liška. Uviděla liška vránu a hned na ni křičí: "Hééj", křičí: "Týý! Vráno!" A vrána křičí na lišku: "Kdo je u tebe vrána? Sama seš vrána!" A liška křičí na vránu: "A ty jsi, vráno, svině!" Vtom se vám vrána tak urazila, že až rozsypala kávu. A liška běžela pryč.A vrána slezla dolů na zem a vykročila svýma čtyřma, nebo přesněji, pěti nohama ke svému mizernému, prašivému domku.

Zatímco jsem slíbil pojednání o absurdní poezii, začínám ukázkou absurdní prózy. Jedná se o ukázku z díla Daniila Charmse, vlastním jménem Daniila Ivanoviče Juvačeva (1905-1940), ruského experimentálního básníka, který ve své tvorbě navazoval  na expresionismus, dadaismus           a surrealistickou absurdnost. Sám jeho  osud je absurdní - narodil se v petrohradském útulku pro ženy propuštěné z vězení, jehož ředitelkou byla jeho matka. Jeho otec, pravoslavný spisovatel Ivan Juvačev, byl jako člen teroristické skupiny Narodnaja volja ještě za cara odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl posléze změněn ve vyhnanství na Dálném Východě. Chams zemřel pravděpodobně cestou do tohoto vyhnanství ještě před vstupem SSSR do 2. světové války. Tady by byl na místě i historický exkurz, ale já se zabývám prvořadě literaturou. A začínám Chamsem proto, že u něj došlo k originálnímu a samozřejmě tragickému spojení absurdity životní a tvůrčí.

Zkusím se totiž dokázat i absurditu své otázky z minulého čísla. Samozřejmě, že je absurdní a zbytečné psát o šiškách, že padají z výšky, protože do výšky by fakt nepadaly, ale báseň to, milý Pú, potřebuje kvůli rytmu a rýmu. Proto vznikají absurdity v básničkách jaksi samovolně. Tak třeba při četbě líbezných Halasových veršů V tvých kotnících se shlíží kvítí/ a ptáčci krůčků tvých/ jdou zobáčky si omočiti/ do vody v podpatcích se nemohu ubránit dojmu, že se té dotyčné potí nohy. Což básník zajisté neměl na mysli. Ona totiž básnická obraznost může vyvolávat různé představy, neboť, pokračuje-li František Halas v dané básni verši A sukně tvé to vyzvonily,/ že vespod v teplých tmách/ máš dolíček tak tuze milý/ jak děti na ručkách, obávám se (rozumím-li básníkovi,samozřejmě), že máme o dolíčcích různé představy. To jenom k tomu, že najít v poezii absurditu není obtížné…

Když už jsem pojednání o absurdní poezii začal Františkem Halasem a když už jsem na stránkách Unáse již pojednal o Emanuelu Fryntoví, Pavla Šruta si chci ještě schovat a Jana Vodňanského považuji z hlediska poezie za vyčpělinu, nemohu se z českých autorů nezmínit (i když jsem už tady o něm také psal) o Egonu Bondym (1930 – 2007). Zbyněk Fišer, jak zní jeho pravé jméno byl sice ortodoxní marxista, ale jako takový bytostně nesouhlasil s gotwaldovským socialismem, který se u nás po roce 1948 rozpoutal. Bránil se mu jednak svým „totálním realismem“ a také svými absurdními poetickými výkřiky:

Ruský soudruhu Lenine,
ležíš tam v kamenném hrobě.
Uhni prosím tě kousíček,
ať i já se vejdu k tobě.

V první polovině 50. let , když soudruzi vytvořili pro kojence zařízení, kam  je rodiče mohli v pondělí ráno šoupnout, celý šestidenní týden nerušeně budovat socialismus a v sobotu odpoledne si je zase na neděli vyzvednout, napsal Bondy Básničky pro děti z celotýdenních jeslí:

Máme doma pannu

velikou jak vanu.

Když nás zlobí maličko,

vydloubnem jí očičko.

Když zavolá mamičku,

rozbijem jí hlavičku.

A když potom nespinká,

zabijem jí tatínka.

A Bondy v té době psal také svérázné parafráze lidové slovesnosti:

Hořovice, Hořovice,

vy se mi líbíte velice.

Pečou se tam vdolky,

jsou tam hezký holky

z traktorový stanice…

O absurdnosti těchto básní nelze pochybovat, jejich absurdnost je dána neuvěřitelnou absurdností doby, kterou už většina z nás neprožila, která se stala dějepisnou látkou a obávám se, že absurdní část autorovy tvorby a možná (promiň, Martine Machovče), že jeho tvorba celá je odsouzena k zapomnění.

To se rozhodně nemůže stát představitelům nonsensové poezie, jejichž dílo žije a je stále objevováno už desítky, ba stovku let. Nonsens (angl. nonsense, z lat. non - "ne" a sensus - "smysl") je vyjádření,  či popis děje, postrádající zcela nebo zčásti smysl, nebo obsahující zdánlivě nesmyslné prvky. Má velmi blízko k absurditě. V literatuře se nonsens prosadil jako svého druhu samostatný - vesměs humorný - žánr s vlastní estetikou, využívající mj. i paradoxů a groteskna. Někteří autoři na nonsensové poetice vystavěli celé texty, jako např. Lewis Carroll svou prózu Alenka v říši divů. Mezi další významné reprezentanty nonsensu patří především Angličan Edward Lear se svými limeriky, Němec Christian Morgenstern se svou poesií, či ruský spisovatel Daniil Charms se svými povídkami; u nás pak zejména Emanuel Frynta ve svých básničkách pro děti či Ivan Vyskočil ve svých prózách i divadelních hrách. Prvky nonsensu lze však pozorovat např. i v některých lidových písních či říkadlech (např. Ententýky dva špalíky, čert letěl elektriky...).

Tak nejdříve k prvně jmenovanému: Charles Lutwidge Dodgson známý pod pseudonymem Lewis Carroll (1832 – 1898), byl anglický spisovatel, matematik, logik, učenec a fotograf. Jeho nejznámější kniha je titul Alenčina dobrodružství v říši divů a její pokračování Za zrcadlem a co tam našla. Jeho fantazijní a hravý styl dobře ilustruje například báseň Tlachapoud v překladu Aloyse a Hany Skoumalových:

Je svačvečer. Lysperní jezeleni

se vírně vrtáčejí v mokřavě.

Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni

a selvy siští tesknoskuhravě-

Zatímco mně se ta básnička zalíbila pro svou nesmyslnost na první přečtení (a ve svých čtrnácti jsem si ji dobré čtyři hodiny oťukával na matčině psacím stroji). Alenka v knížce je  z ní na rozpacích  i potom, když jí ji jeden z dalších Carrollových hrdinů vysvětlí, že:

SVAČVEČER  = čas mezi odpolední svačinou a večerem

LYSPERNÝ = lysý a zároveň čiperný

JEZELEN = kříženec jezevce a jelena

atd.

Na rozdíl od Alenky jsem si já liboval. Méně už asi anglická královna, které se Carrollova knížka také líbila a požádala autora o jeho další díla a on jí poslal své matematické učebnice. Zachoval se tedy vůči královně správně a gentlemansky, výsledek pro ni byl ovšem absurdní…

Základním útvarem nonsensové poezie je tzv. limerik: krátká báseň o 5 verších a schématu aabba, vždy o někom:

Byl jeden dědeček z Tokaje, 

sedával na vejcích kvokaje. 

Zní to jak pohádka – 

vyseděl kuřátka,

ten starý čipera z Tokaje.

Autorem tohoto limeriku je Edward Lear (1812 - 1888), anglický ilustrátor a spisovatel, kterému v jeho dvaceti čtyřech letech  vyšla jeho Velká kniha nesmyslů (A Book of Nonsense), sbírka limeriků, jež tuto krátkou básnickou formu proslavila. Kompletního Leara do češtiny přeložil Antonín Přidal, který je dříve než knižně uvedl na jevišti brněnského Divadla (v té době jen) Na provázku. To už mi bylo dobrých pětadvacet, když s tím představením Provázci hostovali v Praze a já byl tak unešen, že jsem si jednu báseň hned zapamatoval (v knize Příběhy dlouhého nosu byla později otištěna trochu jiná verze):

Byl jeden dědeček v Singapuru,

dělal si sekerou manikúru.

Když mu začly prsty padat,

Řekl: „To lze předpokládat,

děláš-li si sekerou manikúru“.

Na svá seznámení s Carrollem a Learem si tedy pamatuji, jak jsem se seznámil s Christianem Otto Josefem Wolfgangem Morgensternem (1871 1914), zakladatelem německé nonsensové poezie si už vážně nevzpomínám. Za svého krátkého (zemřel na tuberkulózu) života se nedočkal velkého uznání, toho se mu dostalo péčí jeho ženy Margarety až po smrti. A o tom, že jeho uznání záhy překročilo německé hranice, svědčí i množství jeho překladů do češtiny. Téměř kompletního ho přeložil i Bondy, nejvíce se o jeho překlady zasloužil Josef Hiršal (1920 – 2003). Morgensternova poetika není vysloveně nonsensová (je to přece jenom Němec), zabývá se často lehkým tónem vážnými tématy, což bych vám rád dokázal básní Přání pomníku, v níž kombinuji Hiršalův překlad v posledním dvojverší s básnicky přesnějším překladem Holanovým:

Vybuduj mi pomník, ach,

z cukru v moře hlubinách.

Proměním se, proudem rván,

v sladkovodní oceán.

Zakrátko pak bez pochyby

doušek ze mne spolknou ryby.

Ty pak zachutnají všem

lidem z Hamburka či Brém.

Tak se ve vší počestnosti

vrátím k vaší společnosti.

Zatímco být kámen?

Hnus! - Pták by na mne trousil trus,

nebo člověk, jenž se zpil,

zdola by mne pomočil...

Doufám, že jsem vás alespoň trochu přesvědčil, že nesmysl má smysl. I když je to na první pohled absurdní...

U Nás, září 2016

LIBUŠSKÉ VIRTUÁLNÍ KNIHKUPECTVÍ 121

SLÍBIL JSEM MINULE

pojednání o patafyzice. Podobně  jako u autentičnost osobnosti Járy Cimrmana (jeho divadlo hraje letos už padesátou sezónu a činnost Járy Cimrmana a jeho populizátorů je dnes natolik součástí naší literární tradice, že pochybovat o jeho významu a tedy i existenci je až nepřípustné) nemám rád ani pochybnosti o jednoduché základní definici patafyziky, která nekompromisně praví, že patafyzika je věda. Jako vědu je třeba
ji zařadit do věd fyzikálních, kde nad fyzikou (silozpyt, věda zkoumající přírodní jevy a obecné zákony, kterými se tyto jevyřídí, zejména vlastnosti hmoty, prostoru a času a vzájemné působení různých forem hmoty) ční metafyzika (část filosofie, která se zabývá nejen problémem bytí samotného, ale také konkrétními projevy bytí ve fyzické skutečnosti a vším, co s tím souvisí (např. vznikem a zánikem, pohybem, časem a prostorem, účelem, případně Bohem apod.) a na vrcholu soustavy se pak tyčí patafyzika (věda o tom, co je nadřazené metafyzice, ať
už v rámci či mimo rámec jejích hranic. Zkoumá prostor natolik vzdálený metafyzice, jako je pole metafyziky vzdálené fyzice). Patafyzika usiluje o
analýzu zákonitostí, podle nichž se řídí výjimky, a popisuje dosud neprozkoumaný svět obsažený ve světě známém.

Patafyziku, která provází lidstvo, složené výhradně z patafyziků, ať už uvědomnělých nebo bezděčných, jako svébytný kulturní, filozofický a sociální femomén od počátkujeho existence, konstituoval ve svém díle Alfred Jarry   (1873 - 1907), francouzský romanopisec, dramatik, básník, první uvědomělý představitel patafyziky, vědního oboru, který můžeme charakterizovat  také jako  dekonstrukci reality a její znovuspojení v absurditě. Alfred Jarry byl a je také důležitým inspirátorem surrealismu, absurdního divadla a vlastně celé moderní literatury. Je duchovním otcem minimálně dvou důležitých,  věčných a na věky inspirujících literárních postav - otce Ubu a nadsamce Ondřeje Marceuila.

Otec Ubu, hlavní postava původně loutkové hry,  který se řízením osudu stane polským králem,  je lakomec, žrout a přízemní tvor. O jeho charakteru vypovídá třeba to, že chce vynalézt pozemní plachetnici, již budou pohánět vojáci mohutnými pšouky. Tento nenasytný a hamižný "hrdina" se neumí ubránit nespoutanému obžerství. A k tomu samozřejmě potřebuje mnoho peněz, a tak si vymyslí zvýšení daní a jejich zaplacení předem několikrát za sebou. Obhroublý nevychovanec, nevzdělanec, požitkář , sprosťák "slovem, pšoukem a také grgem" a zbabělec vládne lidu,
který odírá ze všech sil i stran. Úvodní slovo hry zní fracouzsky "merde",  Prokop Voskovec je do češtiny přeložil jako "hovnajs" a toto slovo také otevřelo první české uvedení hry roku 1927 v Osvobozeném divadle, kde byl v režii Jinřicha Honzla králem Ubu Jan Werich a jeho protipólem kapitánem Obrubou Jiří Voskovec.

To nadsamec Ondřej Marceuil je hrdina jiného kalibru. Román je uvozen opovážlivou větou "Láska je akt nemající významu, protože je možné jej
opakovat nesčíslněkrát" a Ondřej Marceuil opravdu dosahuje nadlidských výkonů v lásce, sportu i ve vědě. Jarry tu s padesátiletým předstihem svou
patafyzickou  jasnozřivostí dokázal zkarikovat fenomén supermana ustavený vlatně až v 50.letech 20.století Jamesem Bondem a jemu podobnými.

Nevím, dokázal-li jsem vás nalákat do světa Alfreda Jarryho a patafyziky, ale v každém případě nezapomínejte na slova Julia Fučíka: "Lidé měl jsem vás rád. Čtěte!" Nebo tak nějak.

VZPOMÍNKA: Jak jsem poprvé nevstoupil  

POCITY PACIENTA aneb JEŠTĚ JSME DOMA

Lázeňským hostem v Klimkovicích jsem se stal před takřka patnácti lety ne vlastní vinou. Nejdřív mně byla diagnostikována roztroušená skleróza, potom jsem se lázním bránil přihlouplým argumenten, že "jsem ještě mladej", pak mě dostali do Tereziiných lázní v Dubí na E 55), kde jsem si ověřil, že typově jsem klasický lázeňský kavarénský povaleč a zdravotně že je lázeńká léčba včetně toho povalečtví bezva a že bych jel docela znovu. Akorát, že Dubí převzali kompletně Arabové a klient VZP měl v daném roce k dispozici jen Klimkovice, kdesi (při pohledu z Prahy) daleko   u Ostravy. Nakonec jsem jel taky a líbilo se mi tu ještě víc  a letos jem tu byl už po páté. Nejen kvůli pottsocialisticky realistickému rogálovému artefaktu, který mě tu uvítal a jehož se nemůžu nabažit, ale hlavně kvůli prostředí, kousek od "černé"  Ostravy podivuhodně přírodnímu, bazénu  s výhledem na zadumané Beskydy, milému a fundovanému lázeňskému personálu nehledě  na uspokojené potřeby kavárenského povaleče. Tedy děkuji touto cestou (a věřím, že za většinu pacientů) všem klimkovickým za laskavou a fundovanou péči a jako důkaz těchto díků slibuji, že příště pobyt zde zaplatím i manželce, pokud to i tady někdo nepřevezme. Protože ji mám rád a nejsem rád, že se mnou není tam, kam se rád vracím...